2 měsíce | jak to jde na střední, měním se?

Upřímně nevím jak mě tohle napadlo, nebo co tady budu psát, nebo jestli má tenhle článek vůbec správný název. Ale tak, uvidíme, co ze sebe vyplodím.

Nejdřív jsem si říkala, že napíšu nějakou starou Top 10, protože žádná docela dlouho nevyšla, ale nějak se mi to toho nechtělo. Tak jsem si říkala, že napíšu Top 10 za říjen, ale tím bych porušila své nepsané pravidlo, že mezi Top 10 musí vyjít ještě nějaký jiný článek.
Pak jsem si uvědomila, že mám nějakou deep náladu, kterou teď mívám celkem často. Většinou, když někdo řekne, že má deep náladu, tak to většinou nevěstí nic dobrého. Já mám zase pocit, že tyhle deep nálady ukazují částečně moje pravé já.

Nevím jestli jsem teď nějakým způsobem změnila, ale rozhodně si teď uvědomuju mnohem víc věcí, než dříve. Myslím, že hlavní vliv na to má škola. možná už jsem to někde zmiňovala, ale letos jsem nastoupila na střední, na gympl. Nechci být úplně konkrétní, protože přece jenom si chci chránit svoje soukromí, proto jsem taky nikde nenapsala svoje celé jméno. Tahle škola je jiná než ostatní. Jedním z hlavních cílů je, abyste si za ty čtyři roky uvědomili co chcete, co vás baví nebo čemu věříte. A já jsem si za dva měsíce toho uvědomila více než za celých devět let na základce. Jasně základka mi dala základní znalosti, bez kterých bych se na tu střední nedostala, ale když se na to podívám zpětně, tak vidím jenom prázdnou krabici, schránku, kde nejvíc zabodujete a zapadnete tím, že budete jako ostatní. Tím, že budete dělat nezaujaté a budete se spoléhat na to, že to prostě jenom dochodíte, uděláte příjmačky a máte klid.
Na střední je to jiné. Máte více svobody a už se musíte spoléhat jen sami na sebe. Možná se teď někdo z vás leknul, ale nebojte se dáte to. I když si myslíte, že si nenajdete kamarády, že bude více učení a vy to nebudete dávat, tak mi věřte, dáte to. Já jsem teď poprvé zažila ten pocit, kdy někoho znáte krátce, ale máte pocit, že ho znáte roky. A ne že by se mi to stalo s jedním člověkem. Našla jsem lidi, které mám už teď upřímně ráda a jsem za ně vděčná, protože jinak by se mnou asi teď šlo pěkně z kopce. A i když to říkám nerada, jsem si nima mnohem blíž, než těma se kterýma jsem vídala devět let na základce. Neříkám, že to platí o všech, ale o většině jo.

A to nejdůležitější pro mě je, že jsem v největší psychické pohodě za poslední 4 roky. Nechci nějak rozebírat, ale každý máme situace, kdy je nám lépe a kdy hůř. Neříkám, že je to perfektní, ale to není nikdy nic. Takže buďme rádi za to, co máme. A jestli na tom zrovna nejste nejlíp, tak nebojte, ono se to časem spraví ;).